,,Připoutejte se, prosím,“ ozval se přeslazený ženský hlas z reproduktoru nade mnou. ,,Za okamžik
budeme přistávat.“
Zabořila jsem se do sedačky a zavřela jsem oči. Po tomhle dni toužím už tolik let a zároveň z něho
mám šílenou obavu. Hlavou mi probíhá tolik věcí, pocitů, vzpomínek...Snad je ani nelze všechny
popsat slovy.
Bylo nám sedmnáct, když jsme se naposled setkali tváří v tvář. Kdo by si tenkrát, posledního
července, pomyslel, že se vidíme naposled na tak dlouhou dobu?
Letadlo vysunulo podvozek a dotklo se země. Z prostoru nikoho jsem se najednou ocitla na
španělské půdě.
Na letišti jsem si vzala taxi a ubytovala jsem se v hotelu poblíž stadionu. Z okna jsem koukala
přímo na svatostánek fotbalu, na tribuny, na kterých rok co rok sedávají desetitisíce fanoušků
Barcelony.
Vždyky jsem věděla, že na to má. I když pořád tvrdil, že si nevěří (Vždycky mi bylo jasné, že si
věří, ale chápala jsem ho. Působilo to lépe.), nepřestávala jsem věřit, že to jednou dotáhne daleko.
Kdo by ale tehdy řekl, že to bude až sem?
Byl to jeho sen. Obdivoval barcelonské hráče, s úžasem sledoval každý jejich kontakt s míčem. A
teď je jedním z nich. Má to, po čem kdysi snil snad každý mladý fotbalista.
Na rozdíl od lidí, kteří ho znají jen jako velkého hráče, mi nepříjde jeho postavení tak samozřejmé.
Vím, čím se kdysi trápil, jaké malichernosti považoval za konec světa...
Musela jsem se při té vzpomínce usmát.
Na parapetu ležel leták s pozvánkou na fotbal. Z přední stránky se na mě usmívala věčně pozitivní
a stále stejná známá tvář.
,,Já ti to říkala,“ promluvila jsem k fotografii.
Fotbal začínal až za pět hodin. Nastavila jsem budík na půl pátou a zalehla jsem do postele.
---------------------------------
Za pár hodin jsem vycházela z hotelu. Byl chladný večer a obloha byla velice jasná. Ze stadiounu
už ke mně přiléhaly zvuky bubnů a trumpet, ale i lidské hlasy. Přišla jsem akorát.
Když jsem dosedala na svoje místo, začaly z kabin vycházet oba celky. Hledala jsem ho, nejprve
podle čísla na zádech. Potom se ale na naši tribunu zadívaly ty dobře známé oči a měla jsem jasno.
Při vyvolání jeho jména ztropilo publikum největší povyk a fanoušci zvedali transparenty s jeho
jménem nebo fotkou. Nejvíc ale náctileté dívky, které nezapomněly připsat nějaký ten zamilovaný
vzkaz. On pokorně zamával, stejně jako všichni ostatní, a obsadil svoje místo na hrací polše. Zápas
mohl začít.
Ty dívky jsem v podstatě chápala. Taky byly doby, kdy jsem ho bezmezně zbožňovala. První dva
ročníky gymnázia to bylo nejhorší. Pak ale díkybohu přišli jiní.
Na stadionu panovala výborná atmosféra, nedalo se snad mluvit o žádném kotli, protože všichni
fandili, seč jim síly stačily.
Domácí celek vyhrával 2:0 v 70.minutě a měl jasnou převahu. Nebyla tedy nutnost se strachovat o
vítěze utkání, který byl de facto předem určený.

------------------------------------
Po skončení utkání probíhala tisková konference, které se kromě novinářů, včetně těch z
nejprestinějších televizí a deníků, mohli zúčastnit i fanoušci. Tam měla být moje příležitost.
Vlastně nevím, proč jsem podnikla celou tuhle cestu. Snad proto, že to býval můj nejlepší kamarád a chtěla jsem vidět reakci na naše setkání, možná jsem chtěla nějaké zadostiučinění, protože ,,já
jsem mu to říkala“ Nevím. Každopádně když se mi naskytla příležitost sem jet, okamžitě jsem po ní
skočila.
Kongresový sál byl veliký, ale i tak se tísníly snad stovky fanoušků u vchodu a chtěly se vecpat
dovnitř. Bláhově jsem si myslela, že když řeknu, že ho znám, dav serozestoupí. Potom už by
nemělo být těžké ho na sebe upozornit.
Přistoupila jsem k davu a snažila jsem se ze všech sil dostat do sálu. Jako by mě snad nikdo
neslyšel, nebo nechtěl reagovat na má slova. Najednou jsem ucítila prudkou ránu do zad. Někdo do
mě hrubě strčil. Nemohla jsem se nadechnout. Mimovolně jsem se opřela o muže, který stál vedle
mě a snažila jsem se popadnout dech. Ten mě ale ještě dorazil. Napřáhnul pravačku a já padala k
zemi. Nikdo mě nezachytil.
--------------------------------------------
Probudila jsem se na nosítkách v nějaké tmavé místnosti. Skláněla se nade mnou sympatická žena
s reflexní vestou a zdravotnickou brašnou. Mluvila španělsky.
Svou lámanou angličtinou jsem jí vysvětlila, že její řeč neumím. Pochopila a zavolala jinou,
mladší ženu, která se mě se silným španělským přízvukem vyptávala na okolnosti mé nehody.
,,To ale nemůžete,“ usmála se, ,,říct jim jen tak, že naši hvězdu znáte. To na ně neplatí, vždyť to
tam zkouší každý druhý...“
,,Ale já ho opravdu znám!“ obořila jsem se na ni.
Pokývala hlavou, jako by mi chtěla říct: ,,No jasně, to vám tak věřím.“ Místo toho ale řekla: ,,Jste
unavená, měla byste si odpočinout. Kde bydlíte?“
Nechci do hotelu! ,,Nehnu se odsud, dokud se s ním alespoň nepozdravím!“ vyjela jsem
nespravedlivě na tu starostlivou ženu. ,,Prosím,“ začala jsem smířlivěj, ,,mohla byste mu alespoň
říct, že jsem tu?“
Váhavě přikývla. ,,Po tiskovce za ním můžu dojít do kabiny...“
Najednou mě napaldo, že to musí být žena s nějakým výsadním postavením, když může přes
všechna bezpečnostní opatření jen tak za hráči do kabiny.
Poděkovala jsem jí a na lísteček jsem napsala svoje jméno.
Seděla u mne ještě několik minut mlčky a pak se z vedlejší místnosti ozval veselý hluk.
Narovnala se z podřepu. ,,A, pánové už jsou tu,“ pronesla s úsměvem, poklepala na kartičku,
spiklenecky na mě mrkla a odešla.
Ten pocit, že celý ten hvězdný tým teď ode mě dělí jen jedna zeď, že se s ním uvidím a že ležím v
útrobách toho legendárního stadionu, mi rázem dalo zapomenout na bolest hlavy, kterou způsobil
ten rozzuřený fanda v tlačenici.
To čekání mi připadalo nekonečné. Po několika minutách se vrátila ona žena. Byla jsem zklamaná.
On mě ani nechce vidět?! Potom se ale ve dveřích objevila ta vysoká postava. Byl pořád stejný,
jenom o pár let starší. A taky měl větší svaly, to bylo zřetelné už na první pohled.
Chtěla jsem se posadit, ale žena natáhla ruku a gestem mě zase položila. Potom se na mě zase
usmála a zavřela za sebou dveře.
,,To koukáš, co?“ začala jsem.
Přišel blíž, jako by mě snad nemohl poznat. ,,Zuzko?“ řekl váhavým polohlasem.
,,No a kdo jiný?“ odpověděla jsem se smíchem.
,,Kde se tady bereš? Myslím jako TADY?“
,,Někteří fanoušci by pro setkání s tebou i vraždili,“ řekla jsem výmluvně na vysvětlenou.
,,Aha,“ přikývnul a bylo ticho. Přišlo mi, že ze setkání vůbec nemá radost, že si nemáme ani po
tolika letech odloučení co říct. Takového ho neznám. Byla jsem zmatená, vždycky jsem dokázala
odhadnout, co si myslí, ale teď jsem byla bezradná.
Po několika trapných okamžicích ticha se rozletěly dveře a objevil se další hráč. Nejprve mě
neviděl, a tak mu začal vyprávět něco španělsky. On se rozesmál a omluvně se na mě usmál.
,,Už budu muset.“
,,Už?“ skoro jsem vykřikla. ,,Vždyť jsme si ještě nestačili nic říct!“
Řekla jsem mu alespoň adresu hotelu. ,,Budu tu do pozítří. Příjdeš?“ řekla jsem a bylo mi jedno,
že to vyznělo škemravě. Takhle se přece po tolika letech nemůžeme rozloučit!
,,No, teď máme hodně těžké tréninky... Taky budu točit reklamu...“ Mluvil, jako by se styděl.
,,Jasný,“ přerušila jsem ho. ,,Chápu,“ řekla jsem a otočila jsem se na svém provizorním lůžku.
,,Tak ahoj,“ pozdravila jsem ho odměřeně s odvrácenou tváří.
Pozdravil, řekl něco spoluhráči, nyní již svým normálním optimistickým hlasem a odešel.
Bez váhání jsem vstala, vzala jsem si svoje věci a podle značek únikového východu jsem se
vymotala ven. Kvůli tomuhle sem cestuji tolik hodin!
Nemohla jsem uvěřit, že se z něj stala tak povrchní sketa. On byl vždycky ten poslední, co se chtěl
s něčím chlubit, a hlavně jsem byla přesvědčená, že on je jeden z mála lidí, kteří by se na mě nikdy
nevykašlali. Kdysi. Možná.
Další den jsem hodala využít alespoň k prohlídce města. Procházela jsem různé ulice, ztrácela
jsem se a zase jsem nacházela cestu.
Na nejpreztižnější ulici v centru, kde prodávaly ty nejluxusnější značky a stály ty nejlepší
restaurace, jsem se zdržela u výlohy známého francouzského návrháře. V tom jsem slyšela stále se
blížící šum, který gradoval až do řevu. Začaly mě oslňovat blesky fotoaparátů. Otočila jsem se.
Za mnou zrovna přecházela podivná skupina lidí. Pár novinářů s fotoaparáty šli pozadu, okolo
nich lidé s mikrofony, reportérky klopýtající na vysokých podpadcích. Potom jsem uviděla objekt
jejich zájmu. On. A po jeho boku známá španělská modelka.
Plná zloby jsem se přidala k davu a ze všech sil jsem začala křičet. ,,Točíš reklamu, nebo
trénuješ?“
On se mi podíval do očí, sarkasticky se usmál a pošeptal něco k jednomu ze členů jeho osobní
stráže. Ta gorila ke mně přišla a prudce mě odstrčila, až jsem dopadla na chodník. Znovu jsem se
sama válela bez pomoci na zemi.
Rozplakala jsem se a najdnou se mě zmocnila zase ta stejná žárlivost jako před lety, kdy jsme byli
přátelé. Vždycky byl někdo lepší než já. Nikdy nešlo o charakter, ale o vzhled. Vždycky jsem
byla ,,ta druhá“, popřípadě ,,ta třetí“ nebo ,,ta desátá“. Pro něj nikdy ne první. Naučila jsem se s tím
žít a když odešel, úplně jsem zapomněla na ten pocit. Nebyla to ta žárlivost v pravém slova smyslu.
Spíš pocit, že se můžu třeba postavit na hlavu, ale nikdy nebudu jednička.
Jak jsem tak ležela na chodníku a po tvářích mi stékaly proudy slz a lidé chodili okolo, dokonce
mě občas přeskakovali, uslyšela jsem z dálky povědomý zvuk. Bylo to zvláštní pískání, které se
stále přibližovalo.
-------------------------------------------
Otevřela jsem oči a sahla jsem po budíku. Prudce jsem se posadila na posteli, jako bych nemohla
uvěřit, že se mi to všechno jenom zdálo.
Seděla jsem ve svém pokoji, venku už byla tma a budík ukazoval půl páté. Za hodinu a půl začne
utkání.
Mám tedy šanci prožít celý ten příběh ještě jednou. Jsem si ale jistá, že s ním naložím jinak než ve
snu. Rozhodně si nikde nenechám dát pěstí. A on snad taky nebude tak asketický. Alespoň doufám.
Lidé se přece tolik nemění.