,,...Na počátku bylo Slovo. To Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.“ (Zjevení svatého Jana)
Spousta lidí si myslí, že dnešní mládež je plná pohrdajících ateistů, kteří se vysmívají všemu církevnímu. Slovo Bůh pro ně prý znamená pouze jakýsi idol, pro který žije malá skupina bláznů, která si říká věřící.
Věřte mi, není tomu tak. Téměř denně se setkávám s lidmi mého věku, se středoškoláky, kteří se ve svém nitru v podstatě denodenně zabývají Bohem.
Je to možná trochu absurdní, že o tomto tématu píši zrovna já, nekřtěná a Velikonocemi a Vánocemi v jejich současné podstatě pohrdající, ale mám pocit, že mnoho lidí se na toto téma dívá poněkud příliš skepticky a vidí v nás povrchní pozéry. Chci tímto způsobem očistit skupinu lidí, za kteoru si dovoluji hovořit.
Především je nutno říct, že dnešní dospívající se za svoje myšlenky a občasné upínání k Bohu stydí a příliš o nich nemluví ani mezi sebou, natož veřejně. Mnohdy si připadají zvláštní. To ale nemluvím o lidech, kteří by nejraději vyběhli a nechali se zapsat do nějaké církevní obce, ale o lidech, kteří, ač se na venek prezentují jako zatvrzelí ateisté souznějící s konzumní společností, připouštějí vliv jakési vyšší moci.
Je to i můj případ. Dovolte mi citovat Thomase Müntzera, kteří říká: ,,Snažím se pochopit, abych věřil.“ Stejně tak se snažím i já. Já osobně nejsem přesvědčena o existenci Boha. Nevěřím na zázraky. Věřím však v Krista v jeho lidské podstatě, v jeho apoštoly, učedníky i v další včetně prostého lidu, kteří jsou popsáni v Bibli. Prošla jsem si období, kdy jsem poprvé uslyšela o Apokalipse a řekla jsem si, že ,,ten svatej Jan musel bejt ale dobrej magor“.
I já jsem si kdysi připadala zvláštní. Rozhlédla jsem se kolem sebe a řekla jsem si, že tohle všechno přece nemholo vzniknout jen tak. Že to, co já dělám, musí mít nějakou příčinu, že to, jak vypadám, musí být něčím určeno. Nějakou zvláštní silou, která je všude okolo nás a kterou před mnoha sty let skupina lidí, o které bychom dnes možná mohli říct, že to byla sekta, pojmenovala slovem Bůh.
Nahodila jsem toto téma v úzkém kuruhu přátel, ve kterém se vyskytoval jeden medik, jedna studentka gymnázia a dva učni. Reprodukovala jsem jim svoje myšlenky. Zatímco medik s gymnazistkou okamžitě přiznali, že se často zabývají věcí téměř totožnou, učni se nám vysmáli. Ještě téhož dne mi ale jeden z nich poslal SMS. ,,Ta tvoje úvaha byla divná, ale pak jsem nad tim přemejšlel a jo. Máš pravdu, cejtim to taky.“
V poslední době s nárůstem vědeckých výzkumů se začínají objevovat vědci, kteří jsou zatvrzelí křesťané a například fyzici zároveň. Prostřednictvím své profese hledají pravdu. A právě těchto lidí je třeba si vážit Třeba i proto, že boří hranice mezi oběma světy.
Myslím tedy, že je jedno, jací jsme a kdo jsme, jestli chodíme do kostela, nebo se mu vyhýbáme obloukem. Ať je nám patnáct nebo padesát, každý z nás si občas na Boha vzpomene.
Závěrem ještě jedna židovská anekdota, kteoru v jakémsi pořadu uvedl Arnošt Lustig: ,,Kohn se dostane do pekla a je provázen ďáblem. V první místnosti se hříšníci smaží v kotli a v druhé místnosti si všichni zvrhlíci užívají života se vším všudy, ládují se vybraným jídlem a obcují s nevěstkami. Ďábel Kona zanechá ve druhé místnosti. Kohnovi to přijde divné a zeptá se tedy ďábla: ,To první peklo znám. Ale to druhé, poslouchaj... To je nějaké divné.' Na to mu ďábel odpoví: ,Vědí, tohle je peklo pro všechny ostatní a to první je peklo jenom pro křesťany.' ''
Touto metaforou vždy vysvětluji svůj pohled na víru. Myslím, že tím je hodně řečeno ;).
